Znáte to? Celý den něco děláte. Vyřizujete, odpovídáte, přemýšlíte, plánujete. A když se vás někdo zeptá, jak vám vlastně je, chvíli nevíte, co říct.
Ne proto, že by se nic nedělo. Spíš proto, že jste se celý den nestihly zastavit a všimnout si toho.
Mně přijde, že v dnešní době je to docela běžné. Hodně času trávíme hlavou. Řešíme, co bylo, co bude, co bychom měly udělat jinak. A tělo? To tak nějak bereme s sebou. Jako dopravní prostředek pro naši hlavu.
Jenže tělo není jen něco, co nás nosí z místa na místo. Je to také místo, kde se odehrává náš život.
Co vlastně znamená embodiment?
Anglické slovo embodiment se do češtiny překládá různě. Mně je nejbližší představa, že jsme skutečně přítomné ve svém těle. Že nejen přemýšlíme o tom, co prožíváme, ale také to dokážeme vnímat.
Třeba když jíte. Vnímáte chuť jídla, jeho vůni, teplotu. Nebo když jdete ven a na chvíli si uvědomíte slunce na tváři, chladný vzduch nebo to, jak se vaše nohy dotýkají země.
A stejně tak když cítíte stažený žaludek před důležitým rozhovorem. Nebo tlak na hrudi, když vás něco mrzí. Nemusíte hned vědět, proč to tak je. Stačí si všimnout, že se něco děje.
Právě v tom je pro mě embodiment zajímavý. Nemusíme všechno nejprve pochopit hlavou. Někdy můžeme začít tím, že si všimneme, co se děje v těle.
Proč se od sebe někdy odpojíme?
Proč se od sebe někdy odpojíme?
Zkuste si vzpomenout, kolikrát za den sáhnete po telefonu, aniž byste k tomu měly nějaký zvláštní důvod. Nebo kolikrát během jedné činnosti přemýšlíte o dalších třech věcech, které ještě potřebujete udělat.
Já sama vím, jak snadné je nechat se tím pohltit.
Neustále něco sledujeme, čteme, posloucháme. Když máme chvíli volna, často ji vyplníme dalším podnětem. A tak máme méně příležitostí jen tak být a vnímat, co se v nás vlastně odehrává.
Přitom právě ve chvílích klidu si někdy všimneme věcí, které jsme předtím přehlížely. Že jsme unavené. Že nás něco trápí. Že jsme naštvané, i když si říkáme, že bychom neměly být. Nebo že nám je vlastně dobře.
A to poslední stojí za pozornost také. Nemusíme vnímat jen nepříjemné pocity. Můžeme si všimnout i toho, že se nám dobře dýchá, že jsme v bezpečí nebo že je nám v něčí přítomnosti příjemně.
Co nám může přinést větší kontakt s tělem?
Proč tedy stojí za to zkoumat embodiment? Protože má moc změnit naše prožívání života:
Když se učíme vnímat své tělo, můžeme postupně lépe rozpoznávat, co se v nás děje. Někdy si všimneme únavy dřív, než nás úplně vyčerpá. Jindy zachytíme napětí nebo strach, které bychom jinak překryly další prací.
Tělo nám může pomáhat rozpoznávat vlastní potřeby. Ne vždy nám ale dá jednoznačnou odpověď. Stažený žaludek nemusí automaticky znamenat, že děláme něco špatně. Může to být strach, nejistota nebo třeba jen hlad.
Nejde tedy o to vykládat si každý tělesný pocit jako nějaké poselství. Spíš se učit vnímat, co se v nás děje, a postupně tomu lépe rozumět.
A možná zjistíme ještě něco dalšího. Že když jsme schopné zůstat chvíli se svými pocity, nemusíme na každý z nich okamžitě reagovat. Nemusíme hned zahnat smutek, potlačit vztek nebo se zbavit strachu.
Někdy stačí chvíli vydržet. Všimnout si, co cítíme, a dát tomu prostor.
Jak s tím začít v běžném životě?
Nemyslím si, že potřebujeme další složitou rutinu, kterou budeme muset každý den poctivě plnit. Jestli už teď máte pocit, že toho máte hodně, další úkol by asi nebyl to pravé.
Můžete začít úplně obyčejně.
Když pijete ranní kávu nebo čaj, zkuste na chvíli odložit telefon a vnímat, jak nápoj chutná a voní. Když jdete ven, všimněte si, jak se vám jde, jak dýcháte a co cítíte na kůži. A když se během dne přistihnete, že jste celá napjatá, zkuste se na okamžik zastavit a všimnout si, kde napětí cítíte.
Nemusíte nic měnit. Nemusíte se ani snažit uvolnit. Jen si všimnout.
Pokud vám vyhovují vedená cvičení, můžete vyzkoušet také body scan, při kterém postupně obracíte pozornost k jednotlivým částem těla. Nebo vědomý pohyb, třeba při chůzi, józe či tanci.
A pokud vám soustředění na tělo není příjemné, není potřeba se do něj nutit. Pro někoho může být snazší začít tím, že si všímá okolí, zvuků nebo předmětů kolem sebe. I to je cesta, jak se vracet do přítomnosti.
Zpátky k sobě
Pro mě je na tom všem důležité hlavně jedno. Nemusíme svůj život neustále analyzovat, abychom mu lépe rozuměly.
Někdy můžeme místo dalšího přemýšlení na chvíli zpomalit. Všimnout si svého dechu, pocitů v těle nebo toho, jak nám právě teď je.
Ne proto, abychom se staly klidnějšími, výkonnějšími nebo lepšími verzemi sebe sama. Ale proto, abychom byly o něco víc v kontaktu samy se sebou.
Zkuste se dnes několikrát zastavit a položit si jednoduchou otázku: Co právě teď cítím ve svém těle?
Nemusíte najít žádnou velkou odpověď. Někdy úplně stačí zjistit, že jste unavené. Nebo že se vám právě teď dýchá docela dobře.
I to se počítá.