Přeskočit na obsah
Domů » Blog » Porod nedopadl, jak sis představovala. Co se zklamáním?

Porod nedopadl, jak sis představovala. Co se zklamáním?

  • od

Na porod jsem se připravovala fakt důkladně. Miluju přirozené porody a kdyby bylo po mém, rodila bych nejradši doma. Měla jsem načteno, promyšleno, nachystáno. A pak jsem dvanáct dní přenášela, chytla paniku, nechala si porod vyvolat a skončilo to akutním císařem, protože miminku přestalo být dobře.

Takže jestli tě teď trápí, že tvůj porod dopadl úplně jinak, než sis vysnila, píšu ti jako někdo, kdo tuší, o čem je řeč. A rovnou řeknu to hlavní: zklamání z porodu je skutečné a je v pořádku, i když jste obě zdravé. Nemusíš ho zahánět ani se za něj stydět. Dá se s ním chvíli pobýt a pak se podívat, co přesně na tom tolik bolí.

Proč to bolí, když „všechno dobře dopadlo“?

Asi nejčastější věta, kterou žena po náročném porodu uslyší, je „hlavně že jste zdraví“. Myslí se to hezky. Jenže ono to tak trochu říká: nemáš právo být smutná.

A ty přitom smutná jsi. Miminko spí, všichni kolem se rozplývají a tobě se v hlavě pořád dokola přehrává ten den. Co kdybych. Kdyby oni. A hned za tím stud, že si vůbec stěžuješ, když máš zdravé dítě.

Porod ale není jen výsledek. Je to jeden z největších dnů v životě a ty jsi ho nějak prožila. Měsíce sis ho představovala, těšila ses, chystala. Když pak dopadne jinak, je to ztráta. Ne miminka, ale toho, co sis přála zažít. Vděčnost za dítě a smutek z porodu se nevylučují. Klidně můžou být v jedné hlavě ve stejnou minutu.

Udělala jsem něco špatně?

Tohle je otázka, která se ženám po porodu vrací pořád dokola. A paradoxně hlavně těm, které pro dobrý porod udělaly první poslední. Chodily na kurzy, četly, měly dulu a porodní přání na dvě stránky.

Znám to i od sebe. Psychicky jsem byla po porodu v pohodě celkem brzo, ale výčitky si mě stejně našly. Neměla jsem to vyvolání chtít. Ta panika byla moje chyba, měla jsem ji zvládnout jinak. A k tomu taková tichá lítost: možná už žádný další porod nebude a já vlastně nevím, jak se rodí.

Dnes vím, že příprava má smysl, jen to není záruka. Porod se nedá odmakat jako zkouška, na kterou se našprtáš (je to k vzteku, já vím). To, jak dopadl, neříká nic o tom, jak moc ses snažila.

Co od žen slýchám

Když mi ženy o svém porodu vyprávějí, říká to každá jinak. (Následující věty jsou poskládané z více rozhovorů, žádná nepatří jedné konkrétní ženě.)

„Tolik jsem se připravovala, a stejně to nestačilo.“

„Byla jsem tam na to úplně sama.“

„Mám pocit, že mi ten porod někdo vzal.“

Když se u toho spolu zastavíme, většinou se ukáže, že to zklamání není z celého porodu. Je z jedné dvou konkrétních chvil. Z okamžiku, kdy se žena necítila v bezpečí. Kdy se rozhodlo bez ní. Kdy tam neměla nikoho blízkého.

A ještě jednu věc vídám a připadá mi důležitá. Vedle sebe můžou stát dvě pravdy. To, co se při porodu dělo, mohlo mít svůj dobrý důvod. A ty z toho přesto můžeš cítit křivdu. Jedno neruší druhé a ani jedno nemusíš nikomu obhajovat.

Co se s tím dá dělat?

Nemám žádný návod v pěti krocích a moc nevěřím, že existuje. Mně pomohl čas, výcvik a to, že umím své pocity pozorovat trochu z odstupu. Tělo si to přesto pamatovalo déle než hlava. Ještě nějakou dobu se mi při každé zmínce o porodu celé tak nějak zavřelo. Postupně to odeznělo.

Neříkám to proto, že by to mělo jít rychle. Měla jsem po ruce nástroje, které většina žen po porodu nemá. Říkám to proto, že vím, kudy to u mě vedlo, a podobně to zkouším i se ženami, které za mnou přijdou.

Nejdřív s tím pocitem chvíli jen být. Neřešit ho, neomlouvat, nevysvětlovat si ho. Prostě si přiznat: tohle mě mrzí. Tohle mě štve.

Potom se ptát, kde přesně to bolí. Která chvíle se vrací nejčastěji?

A teprve pak pomalu rozplétat, co se opravdu stalo a jaký příběh si o tom vyprávím. Ono to totiž nebývá totéž. To, co se stalo, už nezměníš. Ten příběh se ale přepsat dá.

Jeden malý krok, jestli chceš

Vezmi si papír a napiš jeden okamžik z porodu, který se ti vrací nejvíc. Stačí tři věty. A pod ně si odpověz na jedinou otázku: co jsem tehdy, přesně v té chvíli, nejvíc potřebovala? Třeba aby mi někdo řekl, co se děje. Aby tam byl můj muž. Aby se mě někdo zeptal.

Nic dalšího s tím nedělej. Jen to pojmenuj.

A kdyby ti bylo dlouho těžko, nespala jsi nebo měla pocit, že to nejde zvládnout, mluv o tom i s lékařem. Konzultace u mě je podpora, ne náhrada léčby.

Na co se ženy často ptají

Je normální být z porodu zklamaná, když je miminko zdravé?
Ano. Radost z dítěte a smutek z toho, jak porod proběhl, můžou být vedle sebe. Jedno druhé nezmenšuje.

Jak dlouho to může trvat?
Každá to má jinak. Některé ženy se k porodu vrací pár týdnů, jiné roky. Žádná správná doba na to není.

Musím kvůli tomu za někým jít?
Nemusíš. Někomu stačí to napsat nebo říct kamarádce, která neodpoví „hlavně že jste zdravé“. Když se v tom ale točíš sama, bývá snazší podívat se na to s někým.

Nemusíš na to být sama

Pro mámy mám v srdci speciální místo a pro tohle téma obzvlášť. Jestli chceš, vyprávěj mi o svém porodu. Podíváme se spolu na ty chvíle, které bolí, tvým tempem.

S láskou, Soňa

Jsem terapeutka osobního rozvoje a certifikovaná lektorka předporodní přípravy. Provázím ženy po náročném porodu.